KLUB PŘÁTEL KLATOVSKA : LITERÁRNÍ TOULKY KLATOVSKEM 1

Otec budoucích hororových povídek a románů žil a zemřel v Bezděkově u Klatov. Jmenoval se Christian Heinrich Spiess a koncem 18. století působil jako hospodářský inspektor bezděkovského panství.

Budoucí romanopisec se narodil 4. dubna 1755 v malé vesnici nedaleko Friebergu. Již v dětství jej přitahovalo neznámo a touha po poznání. A právě ta v něm převládla, když mu bylo dvanáct let. Tehdy přijela do Friebergu kočovná divadelní společnost, která hocha natolik okouzlila, že neváhal opustit domov a vypravit se s ní do světa. Se spolkem potulných herců se dostal mladý Spiess až do Prahy, kterou si na první pohled zamiloval.      

Na živobytí v Praze si vydělával různě, ale nejraději hrál v divadle. Členem jednoho z nich se stal ve svých třiadvaceti letech, a to v Kotcích. Snad tehdy počal poprvé pomýšlet na psaní, neboť v roce 1782 napsal pro divadlo svoji první hru. Když ještě později navštěvoval přednášky o literárním slohu univerzitního profesora Carla Heinricha Seibta, zatoužil napsat román. Svoje prvotiny Tři poučení otcovská a Tři dcery napsal pod silným profesorovým vlivem, avšak později si již vytříbil vlastní styl i témata.

Podle některých pramenů se Spiess objevil v Bezděkově poprvé v roce 1788. Prokazatelně zde však byl už o dva roky dříve, neboť je podepsán jako zplnomocněnec v gruntovní knize Koryt a Tupadel. Spiess je znám především jako autor hrůzostračných povídek a románů. Dnes by jsme řekli hororů. Psal v německém jazyce, ze kterého je překládal do češtiny především spolupracovník Václava Matěje Krameria Prokop Šedivý.

Už méně známá je skutečnost, že byl i dobrým agronomem. Koncem 18. století bylo středověké trojpolní hospodaření zastaralé a do zemědělství začaly pronikat různé novátorské přístupy. Jedním z jejich průkopníků byl i Spiess, což nám dokládá i to, že byl zvolen členem Hospodářsko-vlastenecké společnosti v Praze. pro kterou napsal v té době odborné práce o svých zemědělských zkušenostech.

Peníze pro něj nehrály žádnou roli, a tak nemalé částky, které získal za svoje povídky a romány od nakladatelů, rozdával štědře potřebným a chudým, za což ho místní lid miloval. Jeho život běžel v pomalých zádumčivých dnech, které mu zpestřovalo jen psaní a toulky po okolní krajině. Zaznamenával si své dojmy, kterým později dával děj ve svém tvůrčím psaní. Psal pilně a jeho tvorba se neustále rozrůstala o nová díla. Ke Skalním duchům brzy přibyla Klára z Vysokého dubu, Kramář v pastěch a vochličkách svůj obchod vedoucí, Zazděná slečna, či Vrátný v pekle. Hrdinové jeho románů jsou stejně jako on zmítáni neklidem, pronásledováni přízraky z jiných světů, které se náhle zjevují a stejně záhadně opět mizí. Z jeho děl na čtenáře čiší hrůza a děs. Přesto byly jeho prózy velmi oblíbené a hojně čtené.

Život velkého romanopisce se uzavřel 17. srpna 1799, kdy bylo Spissovi pouhých 44 let. Tajuplná je i takřka současná smrt manželky tehdejšího majitele panství hraběnky Terezie Küniglové, která zavdala příčinu k mnoha romantickým dohadům. Oba byly pohřbeni na tehdy nově založený bezděkovský hřbitov (vznikl v roce 1785). Jejich náhrobky ze stejného kamene jsou nyní největší zajímavostí hřbitova. Náhrobní kameny byly původně součástí ohradní zdi, ale při rozšiřování hřbitova byly vyňaty a položeny na hroby. V první polovině 20. století však byly už značně omšelé a vytesané písmo bylo místy nečitelné. Podnět k jejich záchraně dal svým článkem Zapomenutý hrob německého romanopisce v české krajině ředitel Národního muzea Josef Volf. Jeho text vyšel v roce 1932 v Literárních rozhledech. O dva roky později se záchrany náhrobků ujal zdejší vlastivědný pracovník, badatel a publicista Karel Polák, který také vedl bezděkovskou kroniku. „Na přání spisovatele a řídícího učitele Josefa Blaua z Nýrska jsem se ujal vedením celé akce. Práce s úpravou náhrobků provedl můj otec Josef Polák a František Mandík. Nezřetelný nápis byl věrně podle znění starého dosud znatelného nápisu (i s chybami) obnoven vysekáním,“ konstatuje v bezděkovské kronice Karel Polák, který ji vedl ve třicátých letech 20. století.

MARTIN KŘÍŽ